Ráno dopsat pohledy, odhlásit se z hostelu a vyrazit ještě na krátkou procházku po Londýně, než se vyrazí směr Manchester.
V Londýně je příjemně, občas vysvitne po dvou dnech sluníčko, občas studeně zafouká. Dost rozdíl od toho, co nás oba čeká po návratu domů. Jonas se na teploty okolo 25 stupňů těší, já na začínají 30 ne.
Ještě vyfotit pár skleněných baráčků, co jsme včera nestihli. Na skok zaskočit ke královně do Buckighamu a náhodou stihnout i střídání stráží, a pak už rychlým krokem na nedalekou Victorii.
Z Londýna vyjíždíme se zpožděním, které ještě diky dopravě v centru města protáhneme na skoro hodinu.
Někteří se mi ptali, jak Britové reagují na to, že si odhlasovali vystoupení z Evropské unie… Asi úplně stejně jako před tím. Otázka brexitu před tím ani moc nebyla vidět, jediné, co jsme potkali, byl jeden řečník kousek od Downing Street a pak slečny rozdávající samolepky: I’m IN. Všeobecně mi přijde, že by se dalo toto hlasování přirovnat k naší volbě prezidenta – Londýn byl pro to zůstat, čím dál od ekonomické metropole, tím více lidí hlasovalo pro Zemana… Teda aspoň tak to na mě působilo, statistiky jsem nečetla, takže můj dojem může být úplně mimo.
První věc, co jsem Manchesteru viděla, bylo muzeum o historii fotbalu. Jelikož o Manchesteru jediné, co vím, jsou jména jejich fotbalových klubů, tak mi to přišlo tak nějak patřičné. Přijde mi víc univerzitní než Birmingham. A v pátek se tu asi slaví konec pracovního týdne v luxusnějších klubech, jinak si ty lidi v ulicích vysvětlit nedovedu.
Město působí nesourodně, ale mít hostel vedle kanálu a zaparkované lodě hned vedle, prostě působí sakra luxusně.
evey taylor 