Ne, nejedná se o žádné přiznání, i když bych k tomu asi jako dost žen měla, co říct. Jen jsem se po dobu jeden a půl měsíce zkoušela prát (ano, zkoušela, jinak bych to nenazvala) s klukama v kurzu ženské sebeobrany. Co k tomu říct? Těžko na cvičišti, těžko na bojišti.
Ve zprávách běží hlavně černá kronika, na sociálních sítích se lidi urážejí každou hodinu, vlastní zkušenosti s mužskou arogancí, ješitností a určitou primátní jednoduchostí, k tomu člověk denně potkává zvláštní lidi v ulicích či mhd, a jelikož měří nějakých 162 cm a váží 50 kg i s kabelkou, tak si začne přát kurz sebeobrany, než se strachy bude bát vyjít z bytu.
Ve Vršovicích lidé z ju – jitsu pořádají kurz ženské sebeobrany v podobě šesti lekcí. Lekce obsahuje hodinu teorie, hodinu praxe. Z první lekce odcházíme pouze poškrábané od nehtů, jak jsme se přetahovali mezi sebou. Modřiny přicházejí až další týden, kdy nás už chytají kluci (dobře, chlapi, kteří navíc několik let dělají ju-jitsu), které se pokoušíme mlátit deštníkem (trochu marně, moc to s nimi nehlo).
Modřiny přibývají, naše řady lehce řídnou. Závěrečnou lekci nás absolvuje šest. Nikdo se s námi moc nemazlí. A je to dobře. Protože život není film. Většina topících nevolá o pomoc, při výstřelu v místnosti byste slušně ohluchli, včetně toho, že dřevotřísková skříň z Ikei by ránu nezastavila, tak stačí dost málo k tomu, aby vás někdo dostal. Někdy k tomu přispějeme vlastní blbostí či důvěrou nesprávné osobě, jindy jsme jen na špatném místě ve špatnou dobu.
Kampaň MeToo je v určitých ohledech hezká, snaží se upozornit na něco, co se stalo. A jistě – stále děje. V Nairobi zavedli program, kdy děti ve školách učí sebeobraně, kdy s nimi mluví o násilí. Po nějakých šesti či osmi lekcích většina chlapců mění názor na ženské znásilnění, dochází jim, že ony za to nemůžou. Nežijeme v Nairobi, ale neměli bychom se taky učit, jak nebýt obětí? Jak se nestát dalším příběhem MeToo? Neměli bychom se učit křičet, abychom pak nemuseli mluvit o věcech, na které chceme zapomenout?
Jak nebýt obětí – tím se v kurzu začíná. Jak moc se dokáže říct postojem, jak moc se sami dokážeme dostat do pasti, když chodíme se sluchátky a snažíme se ignorovat okolní svět. A jak moc musíme dát vědět, že se děje něco špatného okolí, protože co není napsáno na facebookové zdi, se pro lidi koukající do telefonu neděje.
Bavíme se, na co si dát pozor při cestě v mhd, v autě, v uzavřených prostorách. Zkoušeli jsme, jak se vyprostit ze sevření, jak se dostat z pod chlapů dvojnásobku naší váhy, jak se dostat od zdi, ke které nás tlačí čtyři muži či jak se pokusit dostat ze země, když dojde k nejhoršímu… Jak vystoupit z našich komfortních zón. Tím se omlouvám tomu překvapenému pánovi z tramvaje, kterému bylo řečeno, že má na sobě hovno. Ano, domácí úkoly tu byly taky.
Závěrečnou lekci, kdy jsme se museli dostat z bodu A do bodu B a po cestě nás čekali neznámí figuranti, aby nám připravili nepříjemné situace, tak tu lekci jsem nedala s vyznamenáním, ani nijak výrazně dobře, ale jsem na sebe hrdá, že jsem na ní šla. Protože mohla jsem jít do toho divadla, lístky byly koupené měsíce dopředu. Mohla jsem zůstat doma, abych se celý den neklepala nervozitou jako při maturitě. Stále člověk měl to kouzelné slovo pro konec nepříjemností, které pak v životě není. Jsem na sebe hrdá, že jsem prošla parkem a odhalila “sledujícího úchyla” (pardon, pane figurant). Že jsem oslovila neznámé lidi. A došla k místu určení. To, že pak finální průchod byl úplně blbě, je zkušenost k dobru (člověk nadšený, že došel na konec a oni ho pošlou “Jen jdi říct figurantovi na schodech, že jsi už došla, ať nečeká…¨, Marvel věděl, proč dává scény po titulcích – my naivně věřili, že je konec, tak tady to máte). Kdy jindy vás chlap čapne zezadu za krk, dost bez problémů vás povalí na zem a vy vyváznete pouze se špinavým oblečením a pár modřinami? V divadelní hře Caveman bylo řečeno, že muži jsou lovci, kdežto ženy sběrači informací – a tak se přiznám, tak nějak debilně jsem k tomu přistupovala, jako k další získané informaci, co se stane, když dojde na fyzickou část – zjištění nemám šanci (vím, bylo to jasné) a nekřičím (špatně, špatně, špatně).
Holky, běžte na podzimní kurz. (Dostanete holčičí pepřák do každé kabelky.) Zkuste, jaké to je, když vás chlap zkouší táhnout někam, kam vy nechcete. Přečtěte si knížku o slovní sebeobraně, abyste věděli, jak zareagovat, když vám chlap nabídne ředkvičku (ano, pochopí jen zasvěcení). A naučte se křičet. Nebojte se dát vědět okolí, že tu jste. Mě bylo vyčítáno v bývalé práci, že se hlasitě směji. Že jsem slyšet v přízemí obchodu. Ptali se mě, zda jako žena fotoaparátům vlastně rozumím. A kolegové byli v určitých případech schopni chovat se jako puberťáci, kteří objevili, že ženy nemají penis, ale vagínu. A že by se do ní mohl dát strčit banán. Holky, nebojte se říct, když je něco za hranou. Když se vám něco nelíbí. Zeptejte se jich, jak jim by se líbilo, kdyby se takhle někdo choval k jejich dceři či holce. Nečekejte, že vás pochopí. Třeba vás vůbec pochopit nebudou chtít. A kluci zkuste být rytíři. Nemusíte se pouštět do každé bitvy – občas stačí zavolat externí řešení, alias policii. Jen se nebojme trochu křičet a i naslouchat křiku druhých, občas může být hraný, ale nikdy nevíte, kdy budete potřebovat vy, aby váš křik někdo zaslechl. Nikoho nezměníte, ale dejte ostatním lidem důvod, aby se chtěli změnit. Buďte tím důvodem, buďte tou změnou. Tichou. Hlasitou. Silnou. Výraznou. Nezapomenutelnou.
evey taylor 