Jsou dny, které nezapomeneš. Jsou dny, které si vysníš, naplánuješ, o kterých máš představy, které se nesplní. Některé dny pro nás mají větší význam než jiné, některé dny svoji významnost ztrácejí v průběhu let. Jiné ji nabývají. Vánoce. Svátky. Nová výročí. Přibývající léta, jejichž počet svíček už nechceme vidět na dortu.
Každý má sny. Tajné. Sdělené. Realistické. Velkolepé. Skromné. Splnitelné. Někdy si je můžeme splnit sami, jindy potřebujeme či chceme, aby nám s jejich realizací někdo pomohl. Já sním hodně, už od dětství. Některé z nich jsou fantaksní, možná až bizardní. Jiné obyčejné. Většina přísně střežená. Několik z nich odvál čas, jiné přibyly s přibývajícími chybami a radostmi. Jejich křehkost a důležitost si možná někdy ani neuvědomujeme. Někdy se jimi chvástáme, když vypočítáváme naše novoroční předsevzetí. Osobně jsem si asi nikdy žádné předsevzetí na Nový rok nedala. Ani výrazněji nebilancovala. Jen se změní číslovka, kterou budu několik dní psát na dokumenty. Křehkost života a radost ze splněných snů si mnohem více uvědomuji, když se mění moje osobní číslo. Kdy se můj osobní letopočet přesune o rok dál.
Roky jsem měla sny a představy o oslavách mých narozenin, o tom jak ten den, chci strávit. Kde chci být. Ne v životě, ale fyzicky na planetě. Velkolepé plány, které zahrnovali i mě blízké lidi. To, zda jsme byla já pro ně důležitá, je už jiná otázka. Svět se mění a my s ním. Lidé mizí z našich životů, ale ti praví zůstávají. Ti nejbližší, ti nejopravdovější vám nepíšou statusy na zdi, nepotřebují upomínky sociálních sítí – ví, že tady jste a jsou tu s vámi. Dávají vám to nejcennější, co mají – svůj čas. Spolu se svojí láskou a srdcem.
Člověk chce toto či tamto. Nebýt v práci na narozeniny. Být tady a tam. Před několika roky jsem měla krásné narozeniny v práci. Jedny jsme strávili promočení v Drážďanech, protože jsem nechtěla být v Praze. I letos jsem mohla na svoje narozeniny být mimo Čechy. Mohla jsem být s dobrými kamarády. Ale něco se zlomilo – já nechtěla. Nebylo to, co jsem chtěla. Ne doopravdy. Žádné velkolepé statusy, fotky, dokazující, jak se člověk baví. Jet na místo, kam jsem vlastně nechtěla, jen nebylo tady. Aby sám sebe přesvědčil, že je šťastný. Že má úžasný život a vy všichni mi ho můžete závidět.
Dle většiny společenských kritérií nemám skvělý ani úspěšný život. Ale mám jednu věc, která je úžasná. Jenž mi mnoho lidí může závidět. Kterou si střežím. S věkem mi dochází její význam a její důležitost pro mě, až se mi někdy lidé snaží přesvědčit o opaku. Je zatím hodně let práce, nepochopení, malých i velkých omylů. Byla vybroušená jako diamant. Mám svoji nedokonale dokonalou rodinu. Těch nejližších šest dospělých a za chvíli tři děti.
Nevím, kdy mi došlo, že to není o tom, kde, ale že mi mnohem víc záleží s kým. Asi když jsem se dozvěděla, že můj synovec je nemocný a výlet by nebyl s půlkou rodiny. Možná už dřív, když jsem odmítla jet do ciziny. Protože jsou lidé, kteří obyčejné místo změní v neobyčejné pouze svou přítomností. Svým úsměvem, hlasem. Svojí přítomností.
Proto narozeniny, kdy člověk stráví ráno ve společnosti kapitána Báthoryho a Bruce Wayna. Kdy se na Letné pokouší dohonit svoji neteř, která se proměnila ve splašenou mašinku. Kdy sice dostane jen pár zpráv s přáním, ale o to si jich více cení, protože ti lidé mu je napsali od srdce. Kdy dostane první pusu od modrookého blonďáka jménem Teo. Kdy večer s kamarády se protáhne do noci a jen díky únavě a potřebě spánku ho ukončíte. Kdy když přijdete domů vám spolubydlící přichystá narozeninové překvapení v pokoji. Proto se na takové dny nezapomíná. Protože nejde o to, co jste dostali za věcné dárky. Jelikož jste dostali něco mnohem víc, něco, co se nedá zabalit. Ti lidé vám dali svůj čas, část svého života. A co víc si kdokoli může přát, než mít kolem sebe lidi, kteří vám darují to nejcennější, co mají. Proto nezáleží kde, ale s kým.
evey taylor 