Slavnosti svobody, každoroční akce v Plzni, se kterou jsem vyrůstala. Jako čtyřleté dítě moc nechápete historická vozidla projíždějící městem a nadšeně mávající lidi. Až časem člověk pochopí, o co tu jde. Co se slaví. Až když to slavit nemůže.
Písek nasypaný na starém asfaltu, aby těžké tanky neponičili silnici a koleje. Moje první vzpomínka na Convoy of Liberty. Pak samozřejmě fotka v džípu, jejíž vznik si nepamatuji, ale mám jí v albu. Klasika, co má asi většina plzeňských dětí.
Když jsem se přestěhovala do Prahy a byla tam na den ukončení války, čekala jsem velkolepé oslavy, vždyť je to hlavní město. Nikde nic, nikde nikdo. Možná jen neumím hledat, to nevylučuji, ale dle mých dosavadních zkušeností pražskou dopravu zatím blokují maratony nebo prasklé koleje, ale ne oslavný konvoj s válečnými veterány.
Až pak si člověk uvědomí určité věci, které se ve škole neučí, i když by měly. Co se člověk stydí, že neví. A co bereme za samozřejmost.
Plzeň byla osvobozená americkými a belgickými vojáky, čemuž předcházelo vzbouření lidí. Ke stejnému odboji došlo i v Praze, která volala o pomoc, ale musela čekat na příchod ruské armády, aby se pak léta mohlo učit, jak Československo bylo osvobozeno Rudou armádou. Ve zkratce to málo, co vím. Co postrádá plno detailů a naprosto nevystihuje oběti, které konec války a válka všeobecně stála. Věci, co my si neumíme představit. Včetně toho, že přes 40 let nesmíte mluvit o tom, jak jste od Američanů dostaly žvýkačky.
Možná proto jsou oslavy v Plzni tak radostné. Proto že teď můžeme. Je teoretickou otázkou, na kolik bychom měli slavit osovobození Rusy v jiných městech. Vojáci, co přišli z východu, nebyli jen ruské národnosti. Byli mezi nimi Rumuni či Ukrajinci. A co vlastně těch nějakých 100 tisíc padlých při postupu Slovenskem vědělo o politických plánech vůdců? Předpokládám že nic. Neměli bychom na chvíli zapomenout na naše nesympatie k Rusku, ne nejsem fanouškem současné zahraniční politiky naší země, a vzdát hold těm lidem, co přinesli na pár let mír? Vždyť někteří z nich pak skončili v gulazích. Umíme si vlastně představit, co to je, když z kostelní věže někdo začne střílet?
Naše svoboda byla draze vykoupena. Lidmi v českém odboji, piloty, vojáky, parašutisty, obyčejnými občany. Můžeme jezdit do zahraničí, když na to máme a nepotřebujeme žádné doložky. Můžeme si vesele nadávat komu chceme a nejlépe na sociálních sítí, kde si nevidíme do tváře a nehrozí, že nás ten druhý udá úřadům či praští do obličeje. Můžeme ve volbách volit z několika stran. Můžeme spoustu věcí. A většinu z nich bereme jako samozřejmost. Zapomínáme, že i naši rodičové měli mandarinky jen na Vánoce. Zapomínáme, kdo byl Jan Palach či Josef Gabčík. O procesu s Miladou Horákovou se učíme těsně před maturitou, kdy slova učitele jsou jen pozadí při studování maturitních otázek z češtiny.
Letos jsem si vzala den dovolené, abych mohla nafotit část oslav svobody v Plzni. Abych zase viděla děti lezoucí po džípech. Čekat na přechodu než přeje obrněný transportér s vojáky. Či viděla, jak muž v uniformě SS vchází do kavárny. Abych si připomněla, co nemám brát jako samozřejmost. To, na co bych neměla zapomínat. To, že moje svoboda byla draze vykoupená lidmi, kterým nikdy nebudu moct poděkovat.
Kniha Dva proti Říši od Jiřího Šulce končí tím, jak Beneš ve své kanceláři v Londýně sleduje ulici a ptá se, zda jsme hodni oběti našich parašutistů. Jsme jí hodni? Jsme hodni obětí všech lidí, co zahynuli díky nacismu, fašismu, komunismu či jakékoli jiné diktatuře a zaslepené touze po moci? Poučili jsme z toho, co se dělo? Vážíme si toho, co máme? Vážíme si našeho svobodného státu i jindy, než když vítězíme v hokeji? Někdy je těžké si ho vážit, kort když prezident krade propisky nebo nadává komu může. Ale není na nás, na každém z nás, aby si řekl, že chce být hrdý na svoji zemi? Není to tak, že když se vedle sebe postaví lidi se stejně ušlechtilými zájmy, mohou činy změnit dějiny?
evey taylor 