Kdysi mi někdo řekl, že svatby nejde fotit na manuál… “Musíš mít autofocus, s manuálem to nedáš.” “Nikdy nefoť na kompletní manuální nastavení, stačí priorita clony.” Dost často dělám něco, co mi někdo řekl, že nemám dělat. Takže poslední svatby fotím na manuál, kompletně manuální nastavení na těle. A k tomu ještě s manuálním objektivem. A za mě? Jde to. A vůbec ne špatně.
Když jsem se loni rozhodla, že sestry svatbu nafotím pomocí manuální Loxie 85/2,8 od firmy Carl Zeiss, tak jsem si chvíli nebyla sama jistá, zda jsem se trochu nezbláznila a nepřecenila k tomu, jenže moje láska (nevím, jak jinak to nazvat – jak vyjádřit vztah k – neživé – věci, o které víte, že vás v těžké chvíli nezklame?) převážila.
Takže na sestry svatbu jsem dokráčela se Sony A9 a Loxií 85mm (a v batohu si ještě hověl Batis 18mm, který tam víceméně celou dobu zůstal). A nelitovala jsem, tato kombinace je pro radost z focení jako stvořená – díky hledáčku těla a neuvěřitelnému 3D efektu objektivu, nepotřebujete peaking či zoom při ostření, protože zaostřené věci na vás přímo vystupují v hledáčku, že jsem ani nepoznala, že nemám autofocus. Lehkost s jakou se fotilo člověka naplňovala čistou radostí.
Takže když jsem měla letos fotit svatbu na Mariině vyhlídce, tak moje volba byla jasná – Loxie 85mm. Sice jsem si zase nebyla jistá sama sebou – protože Sony A7s nemá tak skvělý hledáček jako A9 či nechodí tak rychle jako novější a vyšší model, ale v kombinaci s rychlou kartou (a buďme upřímní – malými daty, zpracovávat 12 Mpx RAWy není tak náročné jako 24 Mpx nekomprimované RAWy z A9) a s pomocí peakingu jde zvládnout nafotit svatbu s manuální sklem i se zmrzlými prsty.
Co se snažím říct? Asi jen to, že máme neuvěřitlenou výhodu naší doby. Můžeme si kontorolvat záběry hned na místě. Můžeme si pořídit kvalitní fotoaparát za skvělé ceny, i když ho úplně nepotřebujeme. Můžeme fotit a nic o tom nevědět, protože technika za nás nastaví vše a my jen zmáčkneme spoušť. Naše doba je zvyklá mít všechno a hned a taky občas trochu bez námahy.
Pro mě je fotografie hra, každá povedená fotka malé vítězství. A vítězství většinou nejsou bez námahy. A bez zkušeností. Jistě, když nakráčíte fotit svatbu s manuálním sklem, aniž byste si s ním někdy vyzkoušeli fotit, nafotíte tak možná prstýnky a dort před rozříznutím. Ale stejně to může dopadnout, i když fotíte s autofocusovým fotoaparátem, co neznáte. Jen mi poslední dobou přijde, že lidi řeší až moc techniku (a docela rádi vyzdvihují její zápory) a zapomínají fotit. Zapomínají, že autofocus se do komerčního užití dostal asi před nějakými 40 lety. Že i když máte kvalitnější přístroj, tak nevyfotíte nic, pokud vám leží ve skříni. A že co vyhovuje vám, jinému nemusí. Že co neumíte vy, jiný umět může. Já neumím digitální postproces, ale umím fotit na “PlayStation” (jak někteří mí kamarádi stále nazývají Sony fotoaparáty) s manuálním objektivem. Ale fotím tak už několik let. Jen díky zkušenostem, spolknutí nějakých předsudků a překonání svého strachu se nebojím vzít manuální sklo na svatbu. Protože vím, že zeissovské sklo můžu používat na “plnou díru”, že mám fotoaparát, který si umím nastavit. A těším se, až zmáčku spoušť. A není právě to, o čem by fotka měla být?
evey taylor 